Bylo jednou jedno Turné

2019 | 07 | 06

Turné… tohle magické slovo ve mně kdysi budilo ty nejúžasnější fantazie náležitě podpořené barevnými fotkami anglických bigbítových magazínů ze šedesátých let. Rozjásaný dav aplaudujícího publika, filmové kamery namířené na scénu, divoké mejdany s polonahými kráskami v marihuanovým oparu…

A teď mám jedno turné za sebou. Tedy mám – máme! Naše mušketýrské trio, který tvoří Tolek Muracki z Polska, Aljoša Kudrjavcev z Ruska (nebo Česka, když trvale žije v Brně?) a já, kterej jsem definitivní Moravák narozenej v Litoměřicích.

Polsko, Česko, Gruzie a Slovensko. Celkem patnáct koncertů, z čehož dva byly na festivalu ve Tbilisi. Žádný velký davy, žádný kamery, žádný krásky a dokonce žádný mejdany.

Ale něco přece.

Plný sály, byť nevelký, skvělý vnímající publikum, který vědělo nač přišlo a nálada připomínající občas Donovanovy meditativní koncerty v květinových časech.

Naše trio připomínalo, že ačkoliv politika v Polsku, Rusku, v Gruzii, na Slovensku i v Čechách se za poslední léta silně zvulgarizovala a dekultivovala, písničkáři a básníci mají mezi lidmi stále silný hlas. V duchu logiky, že „když politici blbnou a rozeštvávají národy, je to důvod, abychom si řekli, že se máme rádi, že spousty věcí máme společné a že něco společného taky musíme udělat.“ – a je lhostejno, zda společné divadlo, výstavy, filmy, nebo koncerty.

Připomínali jsme si písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Snad proto, že byli oba bardi ze země, která po desetiletí sužovala svět socialistickým pokusem – bylo cítit z publika nevím – snad tolerantnost… porozumění… někdy to byly malé sametové demonstrace pohody a lidské důstojnosti. Miloval jsem ty lidi v publiku, kteří souhlasili s tím, že člověk má právo na lidskou důstojnost, na život bez sobectví politiků…na krásu poezie.

Nejnavštěvovanější byly úžasný polský koncerty a nejintimnější ve slovenském Prešově, kde jsme tři dny v poetické kavárně Viola odehráli tři různé koncerty na vlastním festiválku „Pozdravy z neba“. Jeden koncert byl sestaven z tvorby V.Vysockého, druhý B.Okudžavy a třetí K.Kryla. Tři koncerty tří básníků, kteří nám z nebe drželi palce a snad se na nás i usmívali, protože to byly koncerty krásné, milé a dojemné.

Nesmírně na mě zapůsobil festival v gruzínském hlavním městě Tbilisi. Když pominu neskutečnou krásu historického města, nemůžu nezmínit perfektní organizaci koncertů i všeho kolem. Ale čert to vem, to se mi vlastně zdá vedlejší. To nejdůležitější všude byli lidi. Umělci z Gruzie, Běloruska, Estonska, Ukrajiny, Ruska, Izraele a bůhví odkud ještě. A gruzínský publikum!

A já si uvědomil, že náš evropský svět opravdu není jediný, že jsou tu jiné části světa, které často čekají, až je vezmeme na vědomí, až jim nabídneme přátelskou ruku a nebo si všimneme, že ji oni nabízejí nám.

No – a jsem zase na Woodstocku a slyším Canned heat a jejich levičáckou „Lets Work together“ a jsem zase v Peredělkinu u Moskvy v Okudžavově chatičce a slyším jeho „Vazmjom sa za ruki, druzjá“ a říkám si – Milí politici, jděte do prdele…svět vám nepatří, je náš.“

Říkám si to, ale potichu, docela potichoučku, sotva slyšitelně…