Pages Menu
Categories Menu

Posted by on Kvě 10, 2018 in Blog | 0 comments

Přátelé, co jsem potkal… Bulat Okudžava

Přátelé, co jsem potkal… Bulat Okudžava

 

Mít kamaráda je už stav. Do stavu přátelství se lze dostat někdy za dlouho, jindy je to štěstí, že se spřátelíte hned. Mám několik kamarádů už dlouhé roky, ale několikrát v životě se mi stalo, poštěstilo se mi, že jsem se potkal s někým, s kým nám čas nedopřál se přesvědčit, že bychom přátelé být mohli. Nebyli to lidé ledajací, ale lidé věhlasní, slavní a upřímně řečeno, nikdy by mě nenapadlo se dívat tak vysoko, abych se cítil jim být rovnocenným partnerem.  

            Ale párkrát jsem ten pocit měl, byť jen na lichvářský ždibítek času.

             V samém závěru roku 1990 jsem prvně navštívil ruského básníka Bulata Okudžavu. Byla to návštěva zprvu trochu rozpačitá. Až ze mě po chvíli opadl ostych, který je logický při setkání s velikánem světové literatury. A vlastně to začalo mým drobným zklamáním, za které se pohříchu trochu stydím. Totiž, že veliká osobnost Okudžava byl malé a drobné postavy. Velikán má mít adekvátní postavu, ne?

            Po trapasu, který jsem způsobil svou prosbou, zda by mi pan Okudžava nezahrál na kytaru, se atmosféra v jeho dače v moskevském Pěredělkinu kupodivu uvolnila a chvíli jsme se bavili uvolněně, bezmála jako dobří známí. Což na první návštěvu zástupců dvou odlišných generací a životních filosofií nebylo zrovna málo.

            Druhé setkání bylo ryze pracovní. Točili jsme rozhovor pro můj vůbec první televizní film. Dva roky poté jsem čekal na Bulata Okudžavu, jeho ženu Olgu a syna Antona na Ruzyňském letišti. Až když seděli v mém autě jsem uvěřil, že se napotřetí může konečně uskutečnit jeho první český koncert.

            Projížděli jsme nočním Brně kolem druhé hodiny noční a paní Okudžavová si vzpomněla, že bezpodmínečně musí teď v noci vypít šálek lipového čaje. Náhoda tomu chtěla, že v samém centru byla otevřená jedna z prvních večerek a další osud chtěl, aby jeden ze dvou čajů, který měli na skladě, byl ten lipový. Pan Okudžava se na mě omluvně usmál, když jsem jeho paní krabičku s čajem předal.

            Po jeho historicky prvním koncertě v České zemi v Divadle na provázku jsem manžele Okudžavovy provázel po městě. U jednoho obchodního domu projevila žena slavného barda přání se na deset minut od nás odtrhnout a rychle obchodní dům proběhnout. Nebylo na výběr. Ale zase – kdy se člověku poštěstí, že musí dvě hodiny strávit s velikánem Okudžavova formátu… v autě před obchodním domem…

            První věty našeho nenadálého osamocení patřily překladům poezie… toto téma jsme ale poměrně rychle a v souladu opustili a Bulat Šalvovič zareagoval na mou narážku na ženské relativní vnímání času zejména v obchodech a prodejnách s úsměvem. Další téma povídání zabralo zbytek dvouapůlhodinové nepřítomnosti paní Olgy Okudžavové. Vesměs jsem mlčel, nebo jsem se o to snažil. O svých zkušenostech se ženami svým typickým, jakoby nezúčastněným způsobem mluvil on. A taky se vyptával a já taky povídal.

            Když paní Okudžavová svůj nákup odložila do kufru auta, vyrazili jsme směrem ku Praze.

            Rovněž druhý – a poslední – český koncert Bulata Okudžavy byl legendární. Společný oběd v záměrně nejdražší možné restauraci, kam posledního společného poledne pozval svou rodinu a mě slavný básník. Česká specialita, tedy pečená kachna s knedlíky a se zelím mu nesmírně chutnala, zvláště když ji zapil posoleným plzeňským pivem.  Dostalo se mi pozvání na gruzínskou kulinářskou specialitu – jakmile budu v Moskvě, jsem zván k Okudžavům domů, do jejich moskevského bytu.

            Po odpolední procházce se unavený a spokojený Bulat Šalvovič těšil na televizi. Ve služebním bytě Ruského velvyslanectví byl barevný televizor z osmdesátých let. Pan Okudžava se mě ptal, jestli nevím, co je večer na programu. Žertem jsem řekl, že něco moc pěkného, že určitě nebude zklamán.

            Druhého dne dopoledne jsem šel do onoho bytu se s Bulatem Šalvovičem rozloučit. Seděl v křesílku přehozeném kostkovanou dekou a rozzářeně koukal na přesycené barvy starého ruského televizoru. V televizi reprízovali film, v němž hrál, k němuž napsal scénář i písně … Žeňa, Ženěčka a kaťuša… Když si mě všiml, tak se zvedl, objal mě, řekl – děkuji a políbil na obě tváře. A šťastně se díval na film, který byl dávnou pravdou – jedním z výkladů minulé reality… To jsem ho viděl naposledy…   

Líbí se Vám tyto stránky? Po zadání e-mailu Vám budeme pravidelně zasílat novinky na těchto stránkách:

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *